Island II. - Island a Faerské ostrovy 2013

Island a Faerské ostrovy 2013
Island II.

Pořád se nacházíme na břehu jezera Mývatn, což znamená v překladu „muší jezero“. To se pozná tehdy, když přestane foukat vítr a vzduch se ohřeje. Pak jsou všude miliony malých mušek, které sice nekoušou, ale obtěžují opravdu zodpovědně. Pojedeme se podívat na jednu z největších zajímavostí, co Island nabízí. Cestu podnikneme s místní cestovní agenturou, která se na tyto cesty do vnitrozemí specializuje. Nemůžeme tam jet s naším autobusem, protože se několikrát brodí řeka. Pojedeme kolem kopce Hertdubreid, na který jsme se dívali z vyhlídky první den. Výprava bude k jednomu z nejkrásnějších a nejzajímavějších míst na Islandu, ke kráteru sopky Askja. Jedná se vlastně o obrovskou kalderu (sopka, která se propadla do svého magmatu) o rozloze 50km2. Tato přírodní katastrofa se udála roku 1875. Vulkanická činnost pokračovala dalších 30 let, pak vyvrcholila dalším propadem sopky, tentokrát na ploše 11 km2 do hloubky 300 m. Proláklina se poté naplnila vodou a vzniklo nejhlubší jezero na Islandu, Öskjuvatn. Toto jezero má hloubku 217 m. Askja explodovala od těchto událostí ještě několikrát, naposledy v roce 1961, kdy vznikla nová řada kráterů Vikraborgir. A termální jezírko Viti, dopřeje milovníkům horké vody v přírodě i koupel. Prostě výlet, jak má být.

Brodění řeky

Kráter Viti, v pozadí jezero Öskjuvatn

Vzhledem k tomu, že se sem vydáváme na začátku léta, je okolní krajina ještě místy pod sněhovou pokrývkou. K jezeru nás dopravuje sněhová rolba a této zvláštnosti si patřičně užíváme. Pěkná je i zastávka u kaňonu řeky Jökulsá á Fjöllum s čedičovými sloupy a dravým tokem. Roste tady v okolí Andělika lékařská a mnohdy si ji lidé pletou s Bolševníkem velkolepým. Roste hlavně v okolí řeky, ta protéká pustinou, která je pouští a jmenuje se Odádahraun a má rozlohu 6000 km2. V této nehostinné krajině se dlouhé roky také ukrýval zločinec, Fjalla-Eyvindur, který si tady vybudoval přístřešek, v něm měl studánku s vodou a byl natolik odolný, že přežil i kruté zimy které tady panují. Skrýval se kvůli různým zločinům, které vykonal, po dobu dvaceti let. Živil se kořínky anděliky a syrovým koňským masem, protože neměl oheň. Musel to být opravdu „tvrďák“, přežívat v takovém počasí a prostředí. Výlet je na celý den a přesto že se nám to moc líbilo, teď se už těšíme na skvělou večeři do hotelbusu. A ta byla, jako od maminky. Rybí řízek s bramborami, odměna za celodenní putování nehostinnou ale krásnou a zajímavou krajinou.

Ještě si také musíme prohlédnout městečko Reykjahlíd. Život ve vesnici po celá staletí ovlivňuje sopka Krafla, která lávou vytvarovala břehy jezera. Měla vliv i na výstavbu domů a hospodářských staveb. V roce 1727 se blížil do Reykjahlídu lávový proud a ničil farmy a domy. Těsně před kostelem se lávový proud rozestoupil a kostel zůstal bez úhony stát. Starý kostel už byl zbořen, ale stojí těsně vedle něj nový s pěkným interiérem. Základy starého jsou zachovány i s hřbitovem.

Reykjahlíd s kempem

Kostelík s hřbitovem v Reykjahlídu

Opustíme oblast jezera Mývatn, která byla opravdu úžasná a pojedeme se podívat na další islandský skvost, na vodopád Godafoss. Je to velice snadno přístupný a přitom opravdu skvostný vodopád. Název by se dal přeložit jako „Vodopád bohů“. Vztahuje se k tomu legenda, kdy náčelník Thorgeir hodil svoje pohanské sošky do tohoto vodopádu a prohlásil, že na Islandu bude křesťanství. To se psal rok 1000 a on se vracel na svoji farmu z Althingu. Co to je Althing, se dozvíme v jiném díle, tak vydržte a sledujte bedlivě nové části.

Vodopád Godafoss

Zatím jsme se věnovali krásám přírodního charakteru, ale teď se podíváme, jak se na Islandu žilo dříve, než i tady civilizace zatnula svůj nezadržitelná dráp. Glaumbaer je farma - skanzen z 18. století na malém vršku nedaleko Varmahlídu. Jsou zde vidět praktiky stavebních stylů používaných na starém Islandu. Z rašelinových dílů, které jsou výborným tepelným izolantem, byly postaveny domy pro obyvatele i pro domácí zvířata. Uvnitř je dobové vybavení a je jasně doloženo, jak se tady žilo a hospodařilo.

Islanďané stavěli vzhledem k nedostatku dřeva jen komplexy malých domků, spojených jednou dlouhou chodbou. Domy měly tenkou dřevěnou konstrukci a ta byla vyplněna drny, které tvořily silné zdi a travnatou střechu. Většinou spalo více lidí na jedné posteli.

Sousední kostel pochází z roku 1926 a kazatelna je vyzdobena zajímavými dánskými malbami z roku 1685.

Glaumbaer s kostelíkem v pozadí

Rašelina je výborným izolantem

Kostelík ve Vidimýri

Vidimýri je bývalé sídlo místního náčelníka, kostel s drnovou střechou byl dokončen v roce 1834. Oltářní obraz pochází z 16. Století a je od umělce Jóna Samsonarsona. V uličce seděli ženy směrem na sever, muži směrem na jih.

Ještě si musíme také povědět něco o koních, kterých je na Islandu opravdu hodně. A jsou to nádherná zvířata. Islandský kůň - je malého vzrůstu, asi 135 cm v kohoutku a váží přibližně 400 kilogramů. Je robustní a výborně se hodí do drsného terénu. Nikdy se nemísil s jinými plemeny, a proto si zachovává své typické vlastnosti. Je inteligentní a nezáludný a hojně se využívá na pastvinách a v jezdectví. Je vyhlášený zvláštním klidným krokem, jenž se nazývá tölt (rychlá chůze, přehlídkový krok, kdy se kůň pohybuje oběma levýma a oběma pravýma nohama současně). Je na ostrově od 10. Století.

Oltářní obraz z 16. století

Islandský kůň

Posměváček

Poloostrov Snaefellsnes je znám hlavně vyhaslou sopkou Snaefell. Ta má nadmořskou výšku 1446 metrů a byla hlavním objektem románu Julese Verna, který se jmenuje „Cesta do středu Země. Přes ledovou čepici Snaefellsjökullu pronikl profesor Hardwigg se svým synovcem do nitra Země. A aby toho nebylo z hlediska literatury málo, napsal o tomto místě knihu i náš spisovatel, Ludvík Souček. Cesta slepých ptáků je název prvního dílu a obvykle i celé sci-fi trilogie. Volně navazuje na román Julese Verna Cesta do středu Země. Doporučuju přečíst. Ale jsou tady i jiná krásná místa a na ta se musíme podívat.

Gatkletur, neboli děravý útes u osady Arnarstapi (Orlí útesy) je pobřeží tvořené ztuhlou lávou, které je vytvarováno do bizardních a zajímavých tvarů. Tady se dá chodit po pobřeží hodiny a pustit představivost z otěží, a to by jste viděli, co uvidíte.

Pro turisty velmi poutavá je kamenná socha poloboha Bardura Snaefellsáse, který je podle legendy ochráncem Snaefellsjökullu. Vybudovali ji místní obyvatelé na počest tohoto poloboha.

Na druhé straně poloostrova je velmi zajímavý a fotogenický kužel zrcadlící se v laguně olemovaný malebnými vodopády. Jmenuje se Kirkjufell a má nadmořskou výšku 463 metrů.

Snaefellsjökull