Island V. - Island a Faerské ostrovy 2013

Island a Faerské ostrovy 2013
Island V.

Jižní pobřeží je pro poznávání učiněným rájem. Ledovce, jezera, vodopády, ostrovy a další zajímavosti, po kterých touží každý poznání chtivý turista. Začneme těmi ostrovy.

Ráno jsme hned po snídani vyrazili do přístavu, odkud pluje loď na ostrov Heimaey. Je to jediný obydlený ostrov ze šestnácti skalnatých ostrovů a ostrůvků. Je to jedno z nejmladších souostroví na světě a v roce 1963 se tady zrodil nový ostrov Surtsey. Jmenují se podle události, která se stala podle historických pramenů někdy v 9. nebo 10. století. Uprchlo sem pět irských otroků, mužů ze západu, kteří zavraždili svého pána a mysleli si, že je tady nikdo nenajde. „Westmeni – muži ze západu se však mýlili a během dvou týdnů byli dopadeni a zabiti.

My přistáváme v městě Heimaey na stejnojmenném ostrově a již z dálky je vidět sopku Eldfell. Tento název znamená v překladu Hořící hora a naposledy vybuchla 23. ledna 1973. Před tímto datem bychom ji tady marně hledali, prostě tady vyrostla. Láva ze sopky se zastavila těsně před městem a před přístavem. Na sopku se dá vyjít a podívat se na celý ostrov z jejího vrcholu. Vrchol je plný barevných minerálů a stále se z něj lehce kouří. I teď jsou tady místa, kde je cítit sálající teplo a místní lidé si tady připravují na horkých kamenech při procházkách jídlo. Z vrcholu Eldfellu je při dobrém počasí vidět na Island, na ledovec Mýrdalsjökull.

Kráter Eldfell těsně za posledními domy ve městě

Pohled na město Heimaey z vrcholku Eldfell

Zajímavá místa jsou i jinde na ostrově. Na rozeklaném pobřeží hnízdí ptačí kolonie a je tady i pěkné golfové hřiště. Ve městě najdete hezké muzeum s akvárii, kde jsou vidět mořští tvorové, kteří se nachází v okolních vodách. Také tady mají živého papuchalka, který si zvykl na lidi a je raritou v tomto muzeu a paní ředitelka nám ho ráda předvedla. Za prohlídku stojí i přístav, kde si můžeme prohlédnout čelo lávového proudu, který se až do přístavu nedostal. Díky výbuchu sopky se ostrov zvětšil o 15%. Prožili jsme krásný den v místech, kde je vidět jak se zrodila země a kde lidé dokáží žít s přírodou i přesto že neví, co od ní mohou očekávat. Odplouváme zpět na Island, kde se budeme kochat dalšími krásnými místy, které na nás již čekají.

Papuchalk na rameni ředitelky muzea

Láva se zastavila jen 175 metrů od přístavu (leden 1973)

Jsme na Islandu a už se těším na další „pecky“, které nás tady čekají. Začínáme u vodopádu Skógafoss. Je nedaleko okružní silnice a asi je nejfotografovanějším vodopádem. Leží na řece Skógá, která protéká údolím Fimmvörduháls. Podle pověsti má být ve vodopádu ukryt poklad, který sem dal jeden z prvních osadníků Thrasi. Hledal jsem ho mnohokrát, ale neměl jsem štěstí, tak snad příště. Pravým pokladem je ale pohled na tuto krásu, kterou si tady dopřáváme.

Skógafoss

Jsme na jihu Islandu a nedaleko odtud je nejjižnější místo ostrova, Dyrhólaey. Je to nádherný kamenný oblouk, který byl vytvořen mořským příbojem. Tvar této skály jí dal i jméno, „Brána Islandu“. Nedaleko je umístěn maják a okolní útesy jsou plné mořského ptactva a papuchalků. Krásné místo, které ovšem bývá často sužováno silnými větry. Pokud je jasné počasí, je odtud vidět na ledovec Mýrdalsjökull. Z vyhlídky od majáku je také hezký pohled na dlouhé pláže, ale na koupání to tady není. Pobřeží je tady vůbec zajímavé, nejen pláže, ale také podivné útvary vytvořené z vychladlého čediče. Asi nejzajímavějším je tady takzvané „kamenné slunce“. Okolní stěny jsou ze stejného materiálu a tvoří velice zajímavý a členitý celek. K tomu černé pláže vysypané drobnými kameny, to vše připomíná tajuplná místa z filmů o „Pánu prstenů“. Tajemně nádherná místa s mystickým nádechem. Ovšem za rohem jsou k vidění mořští ptáci, rackové a papuchalci. Island je prostě ostrovem kontrastů a neustále nás překvapuje a udivuje. To všechno ale tak nějak pomalu, plíživě a nenásilně.

Dyrhólaey

Kamenné slunce

Hejna papuchalků kolem pobřeží u mysu Dyrhólaey

Odtud se vydáváme plni zvláštních pocitů zpět na okružní silnici a po ní pokračujeme do nejjižnější osady na Islandu. Jmenuje se Vík í Mýrdal (v překladu to má znamenat „Záliv v bažinatém údolí“, asi se islandsky učit nebudu) a je položena v údolí pod Mýrdalsjökullem. Při pohledu na moře se objeví při dobrém počasí v mořské hladině podivně vyhlížející útesy. Podle pověsti jsou to zkamenělí trollové, ti zlý, protože jsou i hodní. Chtěli vyhodit na pobřeží proplouvající loď, ale nepodařilo se jim a zastihl je sluneční svit, což se trollům nesmí přihodit, jinak zkamení. Vypadají velmi zajímavě a tyčí se z mořské hladiny jako varovné prsty. Možná upozorňují na nebezpečí, které číhá pod ledovcem, je to sopka Katla a ta už se něco navyváděla lumpáren. Sopka je vysoká 1250 metrů nad mořem a je pod ledovcem ještě něco málo přes 200 metrů. Pokud začne soptit, rozpouští led, ten který ji přikrývá a ve formě vodního toku, přímo řeky, devastuje okolí. Rozpuštěná voda sebou strhává a odnáší spoustu ulámaných kusů ledu a kamenů a vytváří takzvané „sandury“. O sandurech ale až příště, teď o Katle. První zaznamenaná erupce je z roku 894 a od dob osídlování vybuchla šestnáctkrát. I my jsme se potkali s následky menší erupce této sopky. V červenci 2011 „vyprskla“ zpod ledovce a roztavená masa vody, ledu a kamení, která se řítila údolím směrem k mořskému pobřeží, brala vše, co jí stálo v cestě sebou. Sebrala i most na okružní silnici a tato přírodní síla hoho odnesla o desítky metrů a ještě ho pootočila o 90°.

Zkamenělí trollové u Víku

Náhradní cesta s „odhozeným“ mostem

Zůstaly jen prázdné betonové pilíře. Jinde na světě by to byla senzace, o které by se psalo dlouho, a televizní štáby by se střídaly u této „katastrofy“. Na Islandu byl však během několika dnů postaven provizorní most, těžké stroje nahrnuly val náhradní silnice a to všechno bez viditelného zmatku nebo nějakého humbuku. Za tři dny byla cesta opět zprůjezdněna, v klidu. Prostě se to stalo, příroda to takhle udělala a my to přijmeme s pokorou. Podobných situací je na tomto ostrově hodně. Lidé se naučili vrtochy přírody respektovat a přijímat je. A vrtochů matky přírody si místní užili… o tom ale v příštím pokračování.

FOTOGALERIE :